Ráj kamelotů
Už uplynulo spousty vody v řece Jizeře, když jsem s mamkou nadšeně proplouval pražskými ulicemi, divil se z velikosti obchodních domů, jenž toho času pro mě existovali jen dva, Bílá labuť a Kotva, a těšil se hlavně na svezení po jezdících schodech jak v obchoďácích tak i v metru.
Dnes mi tahle dávno zapadlá vzpomínka bleskla hlavou, poté co jsem s úsměvem odmítl koupit noviny známého bulvárního plátku od jednoho prodejce novin, jenž oslovoval kolemjdoucí na Andělu. Můj úsměv, jímž po ránu zrovna běžně neoplývám, mi byl náležitě odměněn. Reakce prodejce byla, že se prý směju jeho práci a snažil se mi stále prodat jeden výtisk, já však bohužel, nebo naštěstí odolal, neb takovéto čtivo zrovna moc nemusím a čtu ho jen náhodou, a zamířil s díky k nejbližší tramvaji. Do chvíle než jsem se chytl tyče u druhých dveří jsem ještě přemýlal v mysli nastalou situaci, ale pak jsem shledal, že prostě dotyčný zrovna moc nepřesvědčil a šel s myšlenkami dál.
A právě tehdy jsem si nostalgicky vzpomněl na kameloty, ty opravdové prodejce novin co hlásali ve vestibulech metra skutečné i smyšlené úryvky z novin co zrovna prodávali, citovali nyní již trochu pozapomenutou Černou kroniku, která je dnes vskutku součástí každé strany novin (občas chybí jen v reklamě) či naznačovali výsledky sportovních utkání stylem “Bóhemka se nedala snadnó! “, aniž by prozradili výsledek. Možná i v současnosti se tací najdou, ale už je člověk nepotkává na každém rohu, a kdo by si rád od nich nekoupil ještě horké vydání novin, aby se dověděl jak to utkání skončilo, nebo kde že se to ztratilo to malé dítě. Jó to byli časy. Zkusím se zas zítra aspoň trochu těšit na eskalátory.