Sluneční příběh – část šestá
Pár dlouhých dní jsme se pak neviděli. Změnilo se něco? Ano, nejspíše spousta věcí. Stávala se pro mě čím dál větší záhadou, v tu chvíli určitě.
Několikrát jsem ji doprovodil kus cesty domů nebo náhodně potkal, zase jsme si povídali. Hrávali jsme stále ještě tu hru pro čtyři, ale bylo to jiné, přesto jsem se na každou z nich těšil, na její přítomnost, smích, vůni. Tohle je podivné. Ještě párkrát jsme se dotkli ale jinak mi dala najevo, že to omezíme, alespoň tady, a já jsem to docela i chápal.
Všechno se ztrácelo, nikoli však v mých představách, ty ustřelili už zcela někam mimo, přestal jsem oddělovat skutečnost od snů. Cokoliv na co jsem sáhl a dělal, postrádalo najednou smysl. Snílek se snažil udržet nit příběhu, kde se však zjevili hrozivé nůžky. Trvalo to takhle snad další měsíc, pak mi to řekla: “Víš, jsi fajn. Ale my jsme oba tak rozdílní.”, nic jsem nenamítal, tohle mi bylo jasné už od začátku, jen jsem si to nepřipouštěl. Poděkoval jsem ji. Nechápala za co jí děkuju. “Netušila jsem, že to budeš tak prožívat. Mrzí mě to.” Přál jsem si ji ještě alespoň obejmout, naposledy, ale asi tušíte že jsem to neudělal.
Nevím jestli jsem se na ní vůbec zlobil, to spíš na sebe, za tu svou pasivitu, na ni to prostě nešlo. Déle než na pár zlomků vteřiny bych to stejně nedokázal. Je tak mladá a nespoutaná. Byl jsem strašně rád, když jsem se dozvěděl, že si zas někoho našla. Jo přiznávám trochu mě to v tu chvíli zabolelo, přesto jen podivně a lehce, mnohem víc jsem jí to přál. Umí si žít svůj bujarý život a teď tam má zas někoho s kým může sdílet ta svá kouzla a zkoušet si ta další z ostatních bylin a zaříkání. Nemám rád zkrátka tu bezcílnou samotu, i když se do ní tak často uvrhávám a něco snad i místy chápu. S její pomocí se mi povedlo tu samotu prolomit a na celkem dlouhou dobu ji poslat někam do dáli.
Zůstala ta mnou vysněná její část, ten otisk v hlavě a srdci jenž pomalu omílá oceán času. Tvé doteky a povídání si ponesu už ale napořád s sebou, to vím. A to jsem se chtěl zbavit té své ostýchavosti a dostal k tomu tolik šancí, viď? Děkuju za všechno, za jiskřičky v tvých očích, pohlazení, polibky a pro mne v těch chvílích snad nejcenější objetí. Vím že tohle už nikdy nezažiju, cosi jiného nejspíš jo, ale takovýto Příběh už ne, existuje i na to přísloví o stoupání do stejných řek.
Takhle bych mohl Příběh ukončit, ale on vlastně pokračuje dál, neb těhle pár řádků se zdá být stále jeho součástí, i přesto že už uběhla další zima. Bylo by zkrátka velmi zajímavé na to vše nahlédnout i z její strany, nemyslíte? Vím však, že k minulosti se velmi nerada vrací a rozumím tomu, je to taky jeden z mnoha našich rozdílů a ani nevím jestli si tohle třeba vůbec někdy přečte. Tak to tedy byla má část Příběhu.
Přeji ti hodně štěstí a spokojenost Šárko od Tůní.
PS: A semtam třeba napiš co je nového a tak, budu moc rád. Pa Tvůj MŽ.
Další části Příběhu: První, Druhá, Třetí, Čtvrtá, Pátá, Šestá
Tagy: příběh