Sluneční příběh – část pátá
Do té doby čas jen tak plynul. Nyní se záhadně zadrhával. Začal jsem mít další přání. Někam si s ní vyjít a neustále od ní neutíkat, jak jsem tak stále nepochopitelně činil. Jít s ní kamsi, mimo ta místa kde jsme se setkávali, třeba jen nedaleko, ale prostě někam dál.
Probudila ve mě dávno zapadlou touhu, to není žádný div. Zvláštní, nevybavuji si, že bych ji třeba vysvlékal očima, ale nejspíš by jí to nevadilo, takový jsem měl z toho pocit. Chtěl jsem najednou poznat i její vášeň a nejen tu něhu, kterou mě doposud obdarovávala a pokusit se jí dát tu svou. Všechny večery a noci, leč jsme je netrávili spolu, byla neustále se mnou. Ach to vedro, spával jsem v něm prvně zcela nahý pod lehkou dekou. Cítil jsem jak je blízko, ale byl to samozřejmě klam, hezký klam. Nesčetná mlžná milování a mazlení složená ze střípků vzpomínek a vjemů předchozích dní. O některých jsem se jí v náznacích aspoň zmínil. Chudák polštářek a deka.
Je to osůbka rozlítaná, těžko k sehnání. Přišlo to nečekaně: “Pojďme spolu konečně na to pivko, mám chvilku.” Už za pár minut jsem s ní kráčel ulicí, trochu víc sklesleji než bych chtěl, naplňovala mě totiž zvláštní nervozita. Nešli jsme daleko. Zasedli jsme ke stolu a začli si opět povídat o spoustě věcí. Čas s ní ubíhal. Už jsem zase zahlédl ty jiskřičky, nedokázal jsem z ní spustit oči. Pak najednou se mi zdála tak strašně daleko, chytil jsem ji za ruku aby se mi neztratila. Propletla mi své prsty mezi těmi mými, ach ta její hebká dlaň. Nastalo ticho. Sklopil jsem hlavu, už mi bylo zas nevolno a zároveň krásně. Položila mi druhou ruku do vlasů a hladila mě po nich. Zavíral jsem oči. Přísahal bych, že mě políbila na čelo. Občas jsem na ni pohlédl. Takhle bychom mohli zůstat. Nic neplynulo, byl jsem tam jen já a ona.
Najednou se čas neúprosně rozběhl. Nezůstali jsme, musela jít. Rychle zaplatit šenkýřce. Vyběhli jsme ven do prohřátého rodícího se večera. Chytli jsme se opět za ruku, pak kolem pasu, tiskli se k sobě. Obtáčela se kolem mě a já kolem ní. Doběhli jsme na zastávku, počkáme. Nepočkala! Přitiskla se blíž a políbila mě. Něžně jsem začal ochutnávat její rozpálené sladké rty. Byly tak opojné. Následující cesta trvala těch několik nejkrásnějších minut.
Proplétání dlaní, polibky, pohlazení, objetí, snad stále dokola. Doběhli jsme na navazující vlak na poslední chvíli, už pomalu odjížděl. Přisedli jsme si na dvě prázdná sedadla. Dveře se mezitím stihli zavřít, po zvláštních střípcích jsem vnímal v tu chvíli veškeré okolí. Opět tu ale jsme jen my dva. Další polibky, nemohli jsme se jich najednou vzdát. Museli. Vystupovala. Držel jsem ji chvilku ještě za ruku, dokud to šlo, nakonec byla tak daleko, že se musela pustit. Než se ztratila za sloupy ohlédla se, poslala mi ten nejvřelejší úsměv co jsem doposud viděl a zamávala mi, to vše jsem jí opětoval. Úsměv i to příjemné teplo se mnou zůstalo mnohem déle než jenom do rána.
Ahoj Šárko od Tůní!
Málem už jsme všichni zapomněli jakým jménem ti v tomto Příběhu říkám.
Další části Příběhu: První, Druhá, Třetí, Čtvrtá, Pátá, Šestá
Tagy: příběh