Sluneční příběh – část druhá
Následující události příběhu budou vyprávěné lehce napřeskáčku, marně se je totiž snažím chronologicky srovnat nebo uchopit.
Nejdříve začala přicházet trochu nečekaně, teda vlastně jen častěji, později už i úmyslně pozvaná na společné chvíle, jasně že ne pouze společné chvíle, vždyť nás tam bylo najednou jaksi trochu víc. Ne tehdy jsem to ještě nijak neřešil, a nevadilo to. Bylo nás přesně a akorát, na tu nevinnou denní hru dvou na dva.
Míjel jsem ji často, snad i náhodně, cestami jimiž denně chodím. Začal jsem si pomalinku přát být s ní chvíli sám, nechápal jsem, nebo nechtěl chápat. Ta přání se mi i párkrát splnila, sice jsem vždy jen tak na ni koukal a poslouchal nebo sám mluvil o spoustě nepodstatných věcí, v tu chvíli nepodstatných, ale přitom jsem si začínal představovat jaké by to bylo se jí jen letmo dotknout, říct něco jiného, hezkého, milého. Co se to tenkrát vlastně dělo? Známe se přece, sice jen trochu, ale skutečně už celkem dlouho.
Začínal mě její pohled pálit tak jako nikdy předtím, v jejích očích se zjevovali, snad všemi známé, jiskřičky. Nevím kolik to trvalo všechno dní, to už si nevzpomínám, ale odloučení, bez dosud čehokoliv vyřčeného, mi najednou způsobovalo dlouho nepoznanou zvláštní bolest. Něco se změnilo!
Všichni kolem byli tenkrát propocení, udýchaní, smějící se nad každodenní hrou, byl div, že v tom vedru jsme chtěli vůbec hrát. Hrál jsem s ní. Jen spoluhráč? Už chvíli nejspíš ne, ale hrálo se mi dobře, s ní po boku. Pak se mi opřela zničehonic svým propoceným ramenem o to mé, posečkal jsem chvíli, ona také, nevěřil jsem tomu, ale pořád tu byl zápas. Otočila se přes to své rameno a koukla na mne tím svým jiskrným pohledem, tak asi ano. Všimli si toho i ostatní? A není to jedno? Hraj dál! Ale kterou hru vlastně? Zmatek. Dohráli jsme.
Myslím, že jsem ji pak nechal odejít schválně, nechal ji proklouznout mezi dveřmi a utěšeně sledoval její krok, v tu chvíli neskromně mnou nazvaný gazelí chůzi, tohleto možná i trochu zákeřné pohupování v bocích i to jak mi mizí za svými povinnostmi. Vždycky jsem si přál vědět jestli tak chodí vědomě, nebo ne. V tu dobu chodila tak zvláštně a vyzývavě skoro pořád.
Konec druhé části.
Další části Příběhu: První, Druhá, Třetí, Čtvrtá, Pátá
Tagy: příběh