Sluneční příběh – část šestá
Neděle, 13. Březen 2011Pár dlouhých dní jsme se pak neviděli. Změnilo se něco? Ano, nejspíše spousta věcí. Stávala se pro mě čím dál větší záhadou, v tu chvíli určitě.
Pár dlouhých dní jsme se pak neviděli. Změnilo se něco? Ano, nejspíše spousta věcí. Stávala se pro mě čím dál větší záhadou, v tu chvíli určitě.
Do té doby čas jen tak plynul. Nyní se záhadně zadrhával. Začal jsem mít další přání. Někam si s ní vyjít a neustále od ní neutíkat, jak jsem tak stále nepochopitelně činil. Jít s ní kamsi, mimo ta místa kde jsme se setkávali, třeba jen nedaleko, ale prostě někam dál.
Trávili jsme spolu další krátké chvilky, posedávali na lavičce. Pozoroval jsem ji proti slunci, nevím co mě v tu chvíli hřálo víc. Snažil jsem se zapamatovat si spoustu toho co mi říká, ale někdy to bylo těžké, zvlášt když si lehla na záda a vyhřívala se jako nějaká drobná šelma nebo když si hrála se svými vlasy.
Rameno jsem si po předchozích událostech asi ještě dlouho tajně hladil, snažil se na tu předchozí chvíli vyvolat vzpomínky. Jo já se zbláznil, bylo to fajn, začal jsem si malinko snít, jinak snít.
Následující události příběhu budou vyprávěné lehce napřeskáčku, marně se je totiž snažím chronologicky srovnat nebo uchopit.
Nejdříve začala přicházet trochu nečekaně, teda vlastně jen častěji, později už i úmyslně pozvaná na společné chvíle, jasně že ne pouze společné chvíle, vždyť nás tam bylo najednou jaksi trochu víc. Ne tehdy jsem to ještě nijak neřešil, a nevadilo to. Bylo nás přesně a akorát, na tu nevinnou denní hru dvou na dva.
Byl to už od počátku zvláštní rok, začal dlouhou zasněženou zimou trvající téměř do jara, a jak se vše odprostilo od ledového příkrovu, jak ta pokrývka tála, začalo se dít pod příslibem jara spousty nevšedních věcí.