Málem nestíhačka
Včera večer jsem cestou z práce se snažil přijet z Prahy pokud možno na třičtvrtě na sedm. Nebylo to ale zase tak jednoduché.
Nějak mi občas nedocvakne, že páteční cesty z Prahy nejsou úplně na čas. Ať už se jedná o narvaná metra a tramvaje, plné silnice a díky tomu zpožděné meziměstské autobusy, či jarní oblíbené uzávěrky na dálnicích. Přesně tomu tak bylo i včera. Na zastávku jsem díky MHD dorazil tak akorát, autobus měl ale necelých 10 minut zpoždění, další desetiminutovku jsme nabrali na dálnici. Takže místo 18:30 jsem vystoupil až něco málo před sedmou.
Proč vlastně takový spěch? Jednoduše jsem chtěl stihnout zajít si do kadeřnictví shodit již trochu zarostlou kštici. Ve zdejším mají otevřeno do 19h ale je mi jasné, že příchozí zákazník těsně před zavíračkou po celém dni na nohách jistě není nic příjemného, zvlášť před víkendem.
Nakouknul jsem dovnitř a zjistil, že na kadeřnickém křesle ještě někdo sedí, nejdu tedy pozdě. Tak jsem pozdravil a posečkal co bude dál. Paní kadeřnice mě nakonec pozvala do křesílka. Probrali jsme trochu politiky, výše zmíněné zpoždění dopravy, mé ranní dobíhaní autobusu (probíhám kolem), jak ten čas letí a ještě několik “drobností”. Odcházeje o několik centimetrů vlasů lehčí přibližně deset minut po sedmé jsem se rozloučil a pádil domů do sprchy. Stihnuto.
Tagy: čas, kadeřnictví